Doba našich dědečků, kteří se vyučili truhláři a do konce života jimi byli, je pryč. O to více narůstá důležitost školy, která dětem ukáže, že učení vyžaduje úsilí a vytrvalost. Zatímco dnes je nezřídka typickým jevem tlak zaměstnavatelů na to, aby školy víceméně jen prefabrikovaly svoje absolventy pro bezprostřední potřeby firem, bude do budoucna nutné, aby učebny a posluchárny opouštěli absolventi se širokou výbavou znalostí a především se schopností vystavět si svůj vědomostní potenciál tak, aby si zachovali schopnost pružně reagovat na měnící se podmínky překotného vývoje segmentů společnosti, mezi něž určitě patří i technologie a ekonomie.
Budoucí generace nebudou muset zatěžovat svou paměť tolika fakty, zákony a letopočty, protože tato fakta budou spolehlivěji a rychleji dostupná z „externích“ zdrojů – z paměťových úložišť robotů a umělé inteligence. Budou se muset umět rozhodovat v podmínkách pro nás zatím nepředstavitelně obrovského množství neuspořádaných (volných) informací.
S dnešními metodami vzdělávání totiž už nevystačíme. Taky proto, že zatímco v posledních letech didaktika výuky trochu stagnuje, svět se zrychlil. Mnohem dramatičtěji, než tomu bylo před 30-40 lety. 65 procent dětí, které jsou dnes v mateřských školkách, budou podle odhadů pracovat v dnes neexistujících oborech. To jen ilustruje zásadní rozdíl v porovnání s minulostí, kdy jsme uměli nastavit systém vzdělávání, protože byl poločas rozpadu informace dvacet let. Díky tomu šlo předpovídat, v čem má vzdělání spočívat, a absolvent zhruba těch dvacet let postihl všechny trendy a byl uplatnitelný. V současnosti činí poločas rozpadu v technických oborech dva roky. Ve společenskovědních oborech je to složitější, ale i tam platí, že se ta doba zkracuje. Dnes tak nevíme, jaké budou za deset, patnáct let v sektoru existovat pracovní pozice. A o to je stávající pozice škol složitější. Platí tak, že vztah společnosti a školství či vzdělávání bude muset být více reaktivní, proaktivní. Problémy se přitom nevyřeší, pokud se školy více nepropojí s praxí.
Otázkou je, jak nejlépe uspokojit potřeby českého trhu práce a jak do budoucna zabránit současné nerovnováze mezi potřebami zaměstnavatelů a nabízenými schopnostmi zaměstnanců? Je zřejmé, že příprava budoucích generací by měla spočívat na trochu odlišných principech než nyní. Kromě propojení s praxí, popularizace vzorů, zapojení koučů do výuky, je primární otázka způsobu výuky. Metoda neboli způsob výuky v souvislosti s rozvojem digitalizace a umělé inteligence dozná značných změn a v budoucnosti opravdu poklesne význam faktů a memorování. Bez kritického myšlení, umění vybírat a třídit informace, pracovat v teamu s lidmi odlišných kultur, náboženství, odborností, talentů apod. to zkrátka nepůjde.
Zdroje:
